Jedním z témat, které dnes stále častěji zaznívají v pravoslavném prostředí, je role žen v církvi. Debatuje se o něm v odborných teologických kruzích, ale řeší se i na „nejnižší“ úrovni každodenního fungování farností. Tématu se dotýká i glosa pravoslavné teoložky, sestry Vassy Larin, jejíž překlad zde uveřejňujeme.
„Vrátily se od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které to pověděly apoštolům. Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo.“ (Lk 24, 9–12)
Tato situace, popsaná v dnešním evangelijním čtení, kdy muži ženám „nevěřili“, mi připomíná některé situace, o kterých se hovořilo na ženské konferenci, jíž jsem se právě zúčastnila, v monastýru Nový Valaam ve Finsku. Na této konferenci, na kterou byli pozváni i muži (ale zúčastnil se jí pouze jeden), se mnoho žen podělilo o své obavy ohledně rozdílu mezi rolemi nebo „místy“, které se jim otevírají mimo církev, a těmi, které se jim otevírají uvnitř církve.
Povolání žen se rozšířilo „mimo“ církev ne kvůli nějaké vzpouře nebo revoluci vyvolané pravoslavnými křesťankami, ale kvůli různým, Bohem daným, historickým okolnostem, jako je docela nová (ve velkém obrazu světových dějin) skutečnost žen, které získávají vyšší vzdělání, vedoucí a řídící funkce v různých oblastech; stávají se živitelkami ve vlastních rodinách; premiérkami ve vládách (jako nedávno jedna žena zde ve Finsku); CEO v korporacích; profesorkami na vysokých školách (kromě pravoslavných) atd.
V církvi se však povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím. A pokud se některá z nás žen pokouší mluvit o naší dnešní situaci, která vyžaduje nové kanonické formy a normy, reakce našich církevních představitelů na takový rozhovor připomíná často reakci apoštolů na zprávy, které přinesly ženy od Ježíšova prázdného hrobu: muži odmítají naše svědectví jako „neužitečné pohádky“. Pokoušet se mluvit s našimi hierarchy o potřebě nových kanonických forem a norem pro službu žen ve skutečnosti připomíná hledání „živého mezi mrtvými“.
Ale měly bychom přestat mluvit a svědčit o svém novém povolání? Ženy, které přišly k prázdnému hrobu našeho Pána, se nezastavily a my je vděčně ctíme za jejich svědectví. Jedna z nich, Marie Magdalena, byla dokonce následujícími generacemi křesťanů uznána jako „apoštolům rovná“ za svou apoštolskou službu ve městech své doby. O mnoho let později jiná žena, Ksenia z Petrohradu, svědčila o Kristu uprostřed svého města a byla uznána za „svatého blázna“. Vzchopme se a mluvme, možná jako „svatí blázni“ uprostřed našich měst. Kdo ví, možná se tu a tam objeví někteří muži, kteří budou jako svatý Petr vybídnuti, aby šli a sami se přesvědčili, že jejich Pán už není tam, kde Ho očekávali, ale jak o tom mluvily ženy.
Přeložil Jan Křipač
Ženská otázka v církvi: Pozor na protestantismus!
Pravoslavné zprávy 
Napsat komentář