O „herezi“ a vzpomínání patriarchy Kirilla

Vzpomínat či nevzpomínat patriarchu Kirilla

Přečtěte si, prosím, do konce znění 15. pravidla Konstantinopolského sněmu z roku 861, tak řečeného Dvojnásobného: „Co je stanoveno o kněžích a biskupech, totéž i nejvíce přísluší patriarchům. Proto, jestliže některý kněz nebo biskup nebo metropolita se odváží odstoupiti od obecenství se svým patriarchou a nebude pronášeti jeho jméno podle stanoveného a vydaného řádu v božském svátostném sloužení, avšak před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením provede rozkol, takový dle rozhodnutí svatého sněmu budiž zcela zbaven každého kněžství, jakmile bude usvědčen z tohoto zločinu. Ostatně toto bylo stanoveno a potvrzeno i o těch, kdož pod záminkou nějakých obvinění odstupují od svých představitelů a tvoří rozkoly a roztrhávají jednotu církve. Neboť ti, kdož se oddělují od obcování s představitelem pro nějaký blud, odsouzený svatými sněmy nebo otci, když on blud veřejně hlásá a učí zjevně ve chrámě, třebas takoví sebe ohradili (ἑαυτοὺς ἀποτειχίζοντες) před obecenstvím se jmenovaným biskupem před rozhodnutím sněmovním, nejen že nepodléhají epitimii, stanovené pravidly, nýbrž jsou dokonce hodni cti, náležející pravoslavným. Neboť oni odsoudili ne biskupy, nýbrž lžibiskupy (ψευδεπισκόπων) a lžiučitele (ψευδοδιδασκάλων) a nikoliv rozkolem roztrhali jednotu církve, nýbrž se snažili ochrániti církev před rozkoly a rozdělením.“

Podle všech klasických, celou pravoslavnou církví uznávaných vykladačů tohoto pravidla tedy nelze přestat vzpomínat patriarchu „pod záminkou nějakých obvinění“; například obvinění morální povahy, ať už je to rozmařilý život, dům ve Švýcarsku, sídlo v Gelendžiku vedle Putinova paláce, prodej cigaret a vodky, ba dokonce obvinění povahy kanonické, jako je nezákonné sesazení nevinných kněží, přesouvání kněží a biskupů z místa na místo nebo narušování kanonického území patriarchy alexandrijského v Africe. Nic z toho není věcí patriarchových podřízených, „před sněmovním vyhlášením a řádným jeho odsouzením.“ Stejně tak není jejich věcí, vyjádří-li nepravoslavný názor v soukromém rozhovoru, podporuje-li válku a fašismus a vůbec záležitosti tohoto druhu.

Avšak je tu nuance, pokud patriarcha „blud veřejně hlásá a učí zjevně ve chrámě“, pak ti, kteří se „ohradili (ἀποτειχίζοντες) před obecenstvím se jmenovaným biskupem“ jsou „hodni cti“, protože se touto cestou „snažili“ nikoli způsobit rozkol, nýbrž naopak „ochrániti církev před rozkoly a rozdělením“, které povstávají vinou falešného učení lžipatriarchy, hlásajícího herezi. Samotná formulace, že se „snažili“ a jsou „hodni cti“ naznačuje, že nejde o nic lehkého a málokdo se toho odváží.

Považte tedy sami. Pokud patriarcha nazývá útočnou válku a bombardování civilistů „Svatou válkou“, těm, kdo v této válce zabíjejí a sami při tom padnou slibuje očištění hříchů, a to vše hlásá veřejně, máme se ohradit před obecenstvím s ním? Míním, že ano. A kdybych měla děti, snažila bych se je všemi dostupnými prostředky ochránit jak od obecenství s ním, tak se všemi, kteří hlásají takovéto lži z kazatelen, na svatých místech. Je to „znesvěcující ohavnost na míst svatém“ (Mt 24,15), před níž nás Pán vybízí „uprchnout do hor“. Ale nezoufám si, drazí přátelé, v horách není zle. „Pozvedám oči své k horám: Odkud mi přijde pomoc?“ (Ž 121,1).

Káže patriarcha Kirill „herezi“?

Co je „hereze“? Slovo „hereze“, v řečtině „αἵρεσις“ je odvozené od slovesa „αἱρέομαι“ (zvolit si vlastní cestu či cíl) a nabývalo během dějin Církve rozličných významů a konotací, zprvu nikoli negativních. V apoštolských časech a pro rané církevní otce se „herezí“ rozuměl „způsob přemýšlení, myšlenkový systém či škola anebo frakce či strana s vlastním světonázorem“, viz Patristický řecký lexikon G. W. H. Lampeho. Apoštol Pavel dokonce říká, že „musí mezi vámi být i různé skupiny (αἱρέσεις, hereze), aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí (οἱ δόκιμοι).“ (1Kor 11,19)

Nikdo tato apoštolova slova nemůže škrtnout, byť slovo „hereze“ bývá v překladech předmětné pasáže porůznu zmírňováno. Falešné učení těch, kteří se pokládají za křesťanské učitele, ale ve skutečnosti hlásají učení, pošlé od ďábla začalo slovo „hereze“ označovat počátkem éry všeobecných sněmů. Atanáš Veliký například pokládá ďábla za „otce ariánské hereze“. A Basil Veliký (viz jeho – pro naše téma důležité – 1. pravidlo) vysvětluje rozdíl „hereze“ a „rozkolu“ (σχίσμα): rozkolníky jsou ti, kteří se „odlišili v názorech“ nikoliv ohledně víry, nýbrž „na některé církevní záležitosti a na otázky, jež se dají řešiti“, například praxi pokání v Církvi.

V případě „hereze“ ovšem podle svatého Basila nastává „zřejmý rozdíl ve víře v Boha.“ Mějme na paměti, že „víra v Boha“ obnáší učení, způsob myšlení a smysl „víry v Boha“ naší Církve, který nezahrnuje pouze trojiční teologii a christologii, ale rovněž (s christologií těsně související) soteriologii, eklesiologii, antropologii, teologii času, liturgickou a sakramentální teologii atd.

Otázka tedy stojí takto: je celý koncept „Ruského světa“, jak je formulován v „Ediktu“ XXV. „Celosvětového sněmu ruského lidu“, přijatém za předsednictví patriarchy Kirila 27. března 2024 a vyjádřen i řadou dalších patriarchových výroků a skutků, „herezí?“ Ano, je. Níže vysvětlím, proč si musíme přiznat, ať už je to jakkoli těžké a bolestné, že zde nastává právě onen „zřejmý rozdíl ve víře v Boha“, kterým Basil Veliký definuje „herezi“. Nacházíme zde záměnu víry Církve a pravoslavného křesťanského učení vírou a učením proticírkevním a protikřesťanským, arci předkládaným jako „svaté“, „tradiční“, dokonce jako „smysl života“. A nelze se bohužel ani domnívat, že by tento protikřesťanský způsob myšlení nebyl již dlouho patriarchovou „volbou“ (αἵρεσις), cestou, cílem, „smyslem života“, který sám sobě vytyčil (αἱρέομαι) a který nyní vynucuje všude, kam jeho „kanonická“ pravomoc dosáhne. Ukažme si v několika bodech, v čem konkrétně záměna církevního učení proticírkevním spočívá.

Namísto „TROJJEDINÉHO BOHA, který není v „Ediktu“ jmenován ani jednou, jsme voláni k víře v „trojjediný lid“ (триединый народ);
Namísto KRISTA a spásy v Něm, aniž by byl v textu jedinkrát zmíněn, jsme volání přijmout „ruskou tradici, poklady ruské civilizace a velkou ruskou kulturu“ jako „nejvyšší hodnotu a smysl života“;
Namísto KŘÍŽE a cesty Kříže jsme voláni k cestě agrese a „Svaté války“ (Священная война), kterýžto pojem ospravedlňuje zabíjení ve jménu svrchu zmíněného „trojjediného národa“; namísto OBĚTI, křesťanského „svědectví pravdě“ neboli MARTYRIA prohlašuje patriarcha čímsi spásným nebo snad posvátným „smysl pro povinnost“ a „splnění přísahy“ vůči zločinnému režimu (ve svém kázání z 25. září roku 2022);
Namísto cesty POKÁNÍ, cesty moudrého neboli kajícného lotra, jsme voláni k cestě lotra nekajícného, ukřižovaného vedle Pána z druhé strany, cestě nenávisti a obviňování druhých (viz nenávist k Ukrajině, „globálnímu“ Západu, ruský zákon proti „urážce citů věřících“ – to vše za podpory Ruské pravoslavné církve.
Namísto církevního porozumění SVÁTOSTEM, neodlučitelně spjatým se „změnou smýšlení“ (tedy „pokáním“, které obnáší změnu myšlení i jednání k lepšímu a pomocí a v otevřenosti Boží milosti) jsme voláni k okultismu, k manipulaci posvátnými předměty (tj. ikonami, jako v případě Kazaňské ikony, „zázračně“ objevené patriarchou v listopadu roku 2023 a Rublevovy „Trojice“) a ostatky (Alexandra Něvského), od nichž nás patriarcha vybízí očekávat bez jakéhokoli úsilí z naší strany „zázrak“, jak obšírně vysvětlil ve vánočním rozhovoru ze 7. ledna 2024 i jinde;
Konečně, namísto církevního SNĚMU (rusky sobor), který se v Ruské pravoslavné církvi léta letoucí nekonal, a konciliarity (sobornosť) pozorujeme tento prapodivný „Celosvětový“ (Всемирый) (ekumenický?) „sněm“, konaný za předsednictví patriarchy v hlavním jednacím sále při katedrále Krista Spasitele a jehož předsednictvo zahrnuje ruského ministra obrany Šojgua, nábožensko-politického filosofa Alexandra Dugina („Prolijeme moře krve, naší i druhých, abychom učinilo Rusko velkým! A Rusko bude velké! Nebo nebude vůbec! Rusko je vším! Vše ostatní je ničím!“ Tolik jeden z jeho citovatelnějších citátů, z roku 2012), filmového režiséra Nikitu Michalkova, členy ruského federálního parlamentu, prominentní byznysmany… (nomina sunt odiosa).

Seznam záměn by mohl pokračovat, zahrnout PRAVIDLA Církve, obrácená ve zbraně k potrestání a rozdělení nevinných věřících; stavbu CHRÁMŮ ne jako míst pravé bohoslužby, ale jako pomníků „vítezství“; záměna pravoslavné EXEGEZE Svatých Písem manipulací Svatými Písmy, a to vše k ospravedlnění toho všeho, o čem jsme tu četli.

Tento výčet konečně odvisí od faktu, že v případě Moskevského patriarchátu pod vedením patriarchy Kirilla nastal „zřejmý rozdíl ve víře v Boha“, jak svatý Basil definuje herezi a odlišnost hereze od nauky Církve. Snažme se, přátelé, i my „osvědčit“, jak píše apoštol Pavel, aby „brány pekelné“, tedy pekelné smýšlení, nepřemohlo Církev v nás. Nevěšme hlavu, naopak buďme lepší, věrnější Církvi a silnější ve víře, svobodě a moudrosti Ducha. A „ohraďme se“ před herezí Ruského světa, jak nejlépe dovedeme podle 15. pravidla Dvojnásobného sněmu.

sestra Vassa (Larin)

Z Public Orthodoxy přeložil Jakub Lev Houdek.

Foto: patriarcha Kirill. Zdroj: Wikimedia Commons