Otec Jan Baudiš ve své kritické reakci na úvahu sestry Vassy Larin o postavení žen v současné církvi podezírá autorku z pronikání protestantského či přímo světského ducha do jejího myšlení, které se tím dostává do rozporu s pravoslavnou naukou a praxí. Je však toto podezření odůvodněné?
Úvaha sestry Vassy je odvozena od evangelijního čtení o ženách myronosicích, kterým učedníci nevěřili jejich zvěst o prázdném Kristově hrobě a považovali je za blouznivé. Autorka to vztahuje ke své aktuální zkušenosti z mezinárodní konference, kde zazněla řada svědectví o upozadění žen v církevním životě, přičemž těmto hlasům nebylo muži – s výjimkou jednoho – nasloucháno, neboť se konference odmítli účastnit. Podle autorky to dokresluje celkový stav, v němž se současné pravoslaví nachází. Není na tom nic protestantského: Ženy pouze artikulovaly svou touhu a připravenost zapojit se více do služeb církve, ale ze strany mužů se mnohdy ozývá jen mlčení (neplést si s hesychií).
Otec Jan oponuje, že ženy dnes přece mohou zastávat mnoho povolání: ikonopis, zpěv, výuku, přípravu bohoslužeb, organizační chod farnosti atd. V teoretické rovině tomu tak jistě je a v určitém omezeném rozsahu se to i děje. Ale ruku na srdce – ženy dnes absentují v církevním životě mnohem více, než by bylo záhodno. Posty ve vedoucích funkcích organizací, jež jsou zřizovány církví, jsou obsazovány vesměs muži. Totéž platí o úvazcích na teologických fakultách, od čehož se odvíjí i nízký počet odborné literatury psané ženami. Ženy sice mohou teologii studovat, ale profesně se uplatní v mnohem menší míře než muži. Chybí také větší zastoupení žen ve farních, eparchiálních a metropolitních radách, nevedou církevní odbory a nedosáhnou na vyšší pozice v jednotlivých úřadech. Zkrátka nepodílejí se na správě církve, jak by mohly. Výsledkem je často neutěšená situace (o čemž hovoří např. aktuální tristní stav pražské eparchie).
Vassa Larin: Ženské otázky v naší církvi
A pak je zde otázka zapojení do liturgického života farnosti. Otec Jan poukazuje na příklad diákonek, jejichž služba dle jeho mínění postupně vymizela proto, že díky lepšímu společenskému postavení žen již přestalo být nepřijatelné, když diákonskou službu pro ženy (návštěva nemocných, vyučování v soukromí, pomoc při křtu) vykonával muž. Tudíž dnes – kdy je role žen ještě posílena – není důvod se k ženskému diakonátu vracet. Ale je tomu skutečně tak? V minulosti diákonky nesloužily pouze ženám, v jejichž případě by přítomnost mužů mohla vyvolávat pohoršení, ale vykonávaly také širokou charitativní činnost. „Byly služebnicemi ukřižovaného a vzkříšeného Pána na straně nemocných, chudých, dětí a všech, kdo potřebovali jejich pomoc,“ píše církevní historik Evangelos Theodorou. K vymizení diákonek přispělo více okolností – přechod od křtu dospělých ke křtům dětí v důsledku pokřesťanštění společnosti, rozvolnění komunitního života v církevních obcích, formalizace duchovenského stavu, nahrazení reálné diákonské služby spíše čestnou liturgickou funkcí či pronikání pohanských prvků, nahlížejících na ženu jako „nečistou“, do církevních kánonů. Mezi teology dnes převažuje názor, že postupné slábnutí až zánik ženského diakonátu byly spíše projevem úpadku než rozvoje církevního života, diákonky patří plně do církevní tradice a není důvod jejich službu neobnovit. Na výstupy křesťanských badatelů posléze navázali někteří hierarchové a začali diakonát skutečně zavádět. Dnes je realitou v řecké, bulharské či rumunské církvi, kde se vztahuje na ženskou službu v monastýrech, avšak alexandrijský patriarchát ho nedávno rozšířil také na laiky. Je zřejmě jen otázkou času, než bude ženský diakonát obnoven i jinde. A není na tom opět nic protestantského, církev se jen vrací k praxi, která do ní přirozeně patří.
Rovněž není pravda, že „ustanovení diákonek nebylo v žádném případě diákonským svěcením“, jak píše otec Jan. Historický výzkum jednoznačně prokázal, že ženy byly nejen svěceny na diákonky, ale také měly přístup ke svatému prestolu. Později – v důsledku výše uvedených změn – byly z oltáře vypuzeny a dnes se do něj opět navrací. Starobylý obřad vkládání rukou zahrnuje tuto modlitbu: „Svatý a všemohoucí Bože, tvůj jediný Syn, náš Bůh, byl zrozen z Panny a tím posvětil ženství, když daroval ženám a nejen mužům milost a vylil na ně tvého Ducha svatého. Shlédni, Pane, na svou služebnici a povolej ji do své služby (diakonia). Sešli na ni dar svého Ducha a uchovej ji v pravoslavné víře, aby naplnila své poslání bez zahanbení ke tvé radosti.“ Jak uvádí byzantský kanonista ze 14. století Matouš Blastares, obřad se ve své podstatě neliší od mužského svěcení na diákona a je stále platný, i když se přestal užívat. Dnes ho některé církve opět zavádějí do praxe.
Ve skutečném pravoslaví je ženství posvěceno, a není proto důvod zamezovat ženám vstup do oltáře – a to ani na úrovni právě pokřtěných dětí či mladých dívek. Pokud mohou v oltáři přisluhovat chlapci, mohou tak činit i dívky.[1] Jednou budou třeba jako diákonky stát u jednoho prestolu se svým biskupem, jako tomu bylo v prvních stoletích. Starokřesťanský spis Apoštolské konstituce uvádí: „Nechť vám biskup předsedá jako ten, kde je poctěn Boží autoritou, kterou vykonává nad duchovenstvem a pomocí níž vládne nad vším lidem. A nechť mu diákon slouží, jako Kristus slouží svému Otci, a rovněž ctěte diákonku, jež zaujímá místo Ducha svatého.“ Služba diákonek – žen dávajících život – je zde ztotožněna s působením svatého Ducha – Utěšitele a Dárce života. Ducha, který prostupuje tradicí a neustále ji oživuje. Žena je podle tohoto příměru pevnou součástí hierarchie, stejně jako je Duch svatý jednou z osob Boží trojice (ostatně legislativa císaře Justiniána řadila diákonky – na stejné úrovni s diákony – k duchovenstvu).
Ženská otázka v církvi: Pozor na protestantismus!
Otec Jan se domnívá, že výzva sestry Vassy po silnějším uplatnění žen může být „snahou o zavádění současných sociálních změn do církve“. Jinými slovy jde o pronikání světského ducha, který není křesťanství vlastní. Je to údajně cesta, kterou se už vydali protestanti a na jejímž konci je ustavení ženského kněžství a biskupství. „Nejdřív se zbavili tradice a kánonů, a pak i autority Písma svatého,“ uzavírá otec Jan.
Myslím si pravý opak. Soustředěným zkoumáním historie můžeme pod Božím vedením dospět k hlubšímu pochopení tradice – toho, co je v církvi životodárné a přenositelné do budoucna. Právě studium svatých otců, liturgických či kanonických textů, ale i vizuálních památek nás přivádí k různým rolím, jaké křesťanky v církvi zastávaly a mohou nadále zastávat. Ženská otázka v církvi není otázkou navzdory tradici, kánonům a Písmu, ale právě v souladu s nimi.
A to nás přivádí ještě k jedné věci: Tradice není uzavřená, hotová forma, kterou z různých, pro nás sympatických důvodů zachováváme. Je to živý organismus, který se neustále proměňuje, pulsuje vanutím Ducha svatého. Proto některé kánony – vymezující život církve v dynamickém průběhu dějin – přestávají platit (protože přestávají fungovat) a jiné jsou zaváděny. Proto i dnes potřebujeme nová kanonická ustanovení, mimo jiné ta, která se týkají žen v církvi.
Jan Křipač
foto: Antiochijský patriarchát
Poznámky:
[1] Ekumenický patriarcha letos požehnal službu dívek v oltáři pro americkou pravoslavnou eparchii.
Pravoslavné zprávy 
Napsat komentář